Templáři

 

Miloslav Sviták

 

            Nedávno vyšla kniha TEMPLÁŘI, jejímž autorem je Piers Paul Read. Ačkoli je Read známý spíše jako romanopisec, chopil se psaní literatury faktu velice důsledně a odvedl perfektní práci. Jeho kniha je nejen po historické stránce kvalitním dílem, ale je i velice čtivá. Na jeho díle mě především fascinuje, že se nesnaží čtenáře přesvědčovat o své pravdě, což nebývá u autorů této literatury zvykem. Při líčení důsledků, které vedly Evropu ke křížovým výpravám do Palestiny, je Read objektivní a předkládá čtenáři fakta a nikoliv své vlastní hypotézy. Read má zájem kriticky a objektivně zhodnotit všechny historické události, přičemž se snaží o zdánlivě nemožné – vžít se do situace a myšlení tehdejších lidí. O křížových výpravách tak nesmýšlí jako mnozí autoři z pozice člověka končícího dvacátého století, který se na historii dívá v sedě u monitoru počítače, ale snaží se vžít do duše křižáků a hlavně templářů. Read je navíc nestranný i z hlediska náboženství. Autor chápe, že svým dílem osloví širokou čtenářskou veřejnost a taktéž chápe, že Jeruzalém je společný jak křesťanům, tak židům i muslimům.

            Read své dílo rozdělil do třech částí, které mají celkem sedmnáct kapitol, po nichž následují DOSLOV: Verdikt historie a DODATKY (z obojího níže cituji).

            Kniha Templáři nepatří k oněm nešťastným dílům, která by se snažila ponižovat nebo naopak nevýslovně glorifikovat rytířské řády a křížové výpravy, ale při autorově skutečném hledání pravdy a touze po jejím dosažení, právě při kritickém posuzování celé této historie, vyznívá nakonec jeho verdikt ke křížovým výpravám následovně:

            „…A tak náš konečný soud o templářích závisí na tom, co soudíme o katolické křesťanské víře a zejména o dlouhých křižáckých válkách křesťanů proti islámu. Křížové výpravy – podobně jako inkvizice – jsou dnes vnímány vcelku negativně. I zde se setkáme s ‚předsudky z osmnáctého století… zachovanými v plném lesku‘, o nichž se zmiňuje Peter Partner. Diderot ve své Encyklopedii v článku o křížových výpravách líčí Svatý hrob jako ‚kus skály, který nestojí za jedinou kapku krve.‘ Podle jeho mínění křižáky hnala jen chamtivost, ‚hloupost a falešný náboženský zápal‘. Podle skotského filozofa Davida Huma jsou křížové výpravy ‚nejvýznamnějším a nejtrvalejším památníkem lidské hlouposti; v žádné jiné době ani u jiných národů nenajdeme nic podobného‘.

            S podobnými názory se setkáváme u všech historiků, počínaje Gibbonem, až k nejuznávanějšímu současnému znalci křižácké problematiky, siru Stevenu Runcimanovi. Ten v závěru svého monumentálního díla označil svatou válku, vedenou katolickou církví, za ‚dlouholetou nesnášenlivou kampaň, vedenou ve jménu božím, což je hřích proti Svatému duchu‘…

            Teprve v poslední době se historikové odhodlali ještě jednou prozkoumat křižákovu mysl a dospěli k méně přísnému závěru. ‚Badatelé zabývající se dějinami křížových tažení‘, napsal profesor církevních dějin Jonathan Riley-Smith z Cambridgeské univerzity, ‚náhle odhalili… v čem spočívá základní nedostatek argumentů o především materiální motivaci křižáků, a je najednou mnohem jasnější, proč bylo tak obtížné tyto argumenty doložit podpůrnými důkazy. Dobrodužní mladší synové šlechtických rodů konečně odjíždějí ze scény. Dnes už na ně věří jen málokdo z historiků‘.

            Nejnovější bádání totiž ukazují, že křižák často prodal nebo zadlužil všechen svůj světský majetek v naději na čistě duchovní odměnu. Na rozdíl od muslimského džihádu byla účast na křížové výpravě vždycky dobrovolná. Světské rytíře možná opravdu zlákala k přijetí kříže i vyhlídka na dobrodružství a pozdější rytířskou slávu. Avšak příslušníka rytířského řádu čekal jen skromný život, napůl v kasárnách a napůl v klášteře, po němž mohlo následovat dlouholeté zajetí anebo předčasná smrt…

            Vzhledem k protikatolickým postojům, vzešlým z osvícenství… jsou křížová tažení všeobecně považována za první vlnu agrese západních křesťanů proti muslimům na východě. Jenže to byli muslimové - nikoli křesťané -, kdo od počátku spojoval šíření víry s násilným dobýváním. A přestože i křesťané v jistých dobách a na jistých místech křtili pod napřaženým mečem, v prvních třech staletích se jejich víra rozšířila do celého římského impéria téměř bez násilí. Proto také od časů první Muhammadovy razzie křesťané vnímali válku proti muslimům jako obranu křesťanstva či úsilí o osvobození a opětovné získání území, jež jim po právu náležela. Jasným dokladem je reconquista, kázání papeže Urbana II. po porážce byzantského vojska u Mantzikertu i kázání dominikána Humberta v následujícím století. Humbert svou výzvu ‚opíral především o argument, že islám se šíří agresivně na úkor křesťanských vládců, a křesťanská vojska tedy mají právo i povinnost expanzi islámu zastavit a znovu obsadit území zabraná muslimy…‘“

 

 

            Na závěr citace z kapitoly Verdikt historie, z níž jsem čerpal výše uvedené řádky, ještě Read čtenáře vybízí ke konečnému zamyšlení. Poslední slovo tak nemá autor knihy, ale každý ze čtenářů:

            „Evropské dějiny se konečně zbavily pout křesťanských ideálů a vyřítily se vstříc moderní době. To, zda na miskách vah lidského utrpení převažuje středověk s křížovými výpravami, inkvizicí a náboženskými válkami, či dnešní doba národních států, masakrů, zákopů, gulagů a koncentráků, musíme posoudit každý sám.“

            Kniha Templáři je skutečně kvalitní dílo, které po dlouhé době vyšlo o tomto rytířském řádu a o křížových výpravách a dostalo se do našich knihkupectví. Kniha je vázaná, má 335 stran, barevnou i černobílou obrazovou přílohu, text doplňují mapy. Cena je velmi přívětivá – pouhých 199 Kč, což nebývá u této literatury zvykem. Vydal Jiří Buchal v edici BB art v roce 2001, Bořivojova 75, Praha 3. Z anglického originálu The Templars (1999) přeložil Miroslav Košťál (2001).

            Na závěr mi dovolte ještě jednou ocitovat z této knihy, a to poslední řádky její závěrečné kapitoly, jimiž svou recenzi definitivně uzavírám:

            „… Uprostřed křesťanských území – v Paříži, Londýně i v samotném Římě – se stavějí mešity, ale v Arábii, v srdci islámu, je praktikování křesťanské víry stále zakázáno. Některé státy, jako Írán, Súdán, Afghánistán a Pákistán, se řídí zákony Koránu. Ozbrojené střety mezi křesťany a muslimy pokračují v Africe, na Balkáně, v Indonésii a na Filipínách. Islámští fundamentalisté zavraždili v posledních letech křesťanské misionáře v Pákistánu, koptské mnichy v Egyptě a trappistického mnicha a katolického biskupa v Alžírsku.

            I ve Svaté zemi pokračuje konflikt mezi Palestinci (většinou muslimy) a izraelskými Židy. Vatikán… dnes již nepropaguje opětovné ovládnutí Svatého města křesťany, což bylo hlavním cílem tolika papežů po tak mnoho let. Církev však pohlíží s nevolí na exodus domorodých křesťanů, kteří cítí, že v zemi, kde se zrodila jejich víra, nemají žádnou budoucnost. Bude-li současný trend pokračovat i v příštím tisíciletí, budou jedinou větší skupinou osob, modlících se v chrámu Svatého hrobu v Jeruzalémě, poutníci, které tam dopravil jumbo jet.“